Jméno: Courage
Druhé jméno: Rychlá odvaha
Pohlaví: vlčice
Věk: 3 měsíce
Smečka: Star Moon
Schopnosti: Iluze
Povaha: Mirumilovná, klidná a přátelská vlčice. Nenávidí lidi,zlo,temnotu a medvědy. Zlo, už to slovo ji nutí k zničení zla, proto nenávidí když ho někdo řekne. "Odvaha", to je slovo které doslova miluje. Nezradí vás. Nikdy nelže, lže pouze když je to potřeba. Společnost ji nijak moc nezajímá a proto do ní chodí jen výjimečně. Miluje přírodu, ale i vodu, vše živé ale také neživé. Nesnáší to tradiční "Politujte mě protože jsem malá vlčička." . Může se mnou být legrace. Lenošení či válení mě nikdy moc nezajímalo, jsem spíše na lovení a stopování. Mám dobrý čich, ale většinou místo srn nebo jelenů vystopuji zajíce. Jsem velice dobrodružná.
Minulost: Jako malá jsem měla skvělé dětství. Spolu s ostatními sourozenci jsme měli hravé dny a žádné problémy. Když jsme povyrostli, učili nás, jak si obstarat potravu a další užitečné věci. Jednoho dne jsem pobíhala po lese a zatoulala se dál, než obvykle. V tom odněkud přiletěla zvláštní věc a zapíchla se mi přímo do stehna. Bolestí se mi zatemnilo před očima. Když prvotní bolest odezněla, snažila jsem se té věci zbavit. Byla ale příliš daleko na to, abych na ni dosáhla.
Z ničeho nic se objevil člověk. Krásně voněl, tak nějak zvláštně. To ale nic neznamenalo. Už nám lidé zabili pár z našich řad. Určitě je to i tento případ. Začala jsem panikařit. Už byl u mě. Chtěla jsem utéct, ale když jsem stoupla na zraněnou nohu, znovu jsem upadla. Zbývalo mě jen čekat, co bude. Sklonil se ke mně a natáhnul ruku k té věci. Já byla strachem dočista paralyzována. "Neboj se" řekl ten člověk. Měl klidný, tichý hlas. Ne, jako ti druzí, kteří křičí a smějí se. Pokračoval: "Nic se ti nestane. Jenom vytáhnu ten šíp." Jeho jemný hlas a příjemná vůně mě uklidňovala. Pomalu jednou rukou zatlačil na mé stehno a druhou rukou chytnul šíp. "Teď to trošku zabolí", usmál se "doufám, že mě za to nekousneš." Ležím na boku a sleduji, co se bude dít. V tom přišla palčivá bolest a šíp byl pryč. Vyskočila jsem na nohy a rychle odpajdala. Ještě jsem se otočila a podívala na něj. Stál tam. Jen tam stál a díval se na mě.
Jen co jsem se dostala ke své smečce, všichni se seběhli. Když ale zjistili, že jsem škaredě zraněná, vyhnali mě. Byla jsem pro ně nepotřebná. Nemohla jsem lovit, ani se pokračovat v učení. Jednoduše jsem byla zbytečná, jen hladový krk. Slabý článek. Od teď jsem jenom já. Už nemám smečku. Už je to jen jejich smečka. Prvních pár týdnů bylo krušných. Potom se noha uzdravila a mohla jsem lovit. Kvůli silnému hladu mě dělalo problém vyčkávat na tu správnou chvilku. Ale nakonec se podařilo. Žila jsem si svůj osamocený život v samotném brlohu. Lovila jsem zajíce, myši, když se poštěstilo, tak u mě skončila i veverka. Jednou jsem se zatoulala a dostala se až sem.
