Jméno: Arian Misterioso
Pohlaví: Dívka
Druh: Čistokrevný upír
Věk: 19 let
Cesta: Neutrál
-Snaží se být dobro, ale kvůli svému původu jí to stahuje ke zlu. Proto je neutrál.
Animky: 40 A
Film: Není z filmu, je vymyšlená
Schopnost: Kompletní práce s myšlenkami
Nejen, že vám dokáže vyčíst i tu nejtajnější myšlenku, ale dokáže s nimi i manipulovat. Dokáže, aby jste dělali to, co chce ona. Dokáže se na ně napojit a takto vám to přikázat. Vy o tom přitom nemáte ani ponětí.
Rodina: Matka- Anestezia, Otec-Deasfer, Bratr- Omitas
Povaha:
Arian nebo také Ar či Arí je přátelská dívka, která je pro každou zábavu. Je docela dost aktivní a nebojí se říct svůj názor. Jako každý upír je pochopitelně také hodně rychlá a dravá. V této své upírské stránce dokáže být hodně agresivní, zlá a brutální. Zabíjí i pro radost. Právě proto se tomu snaží vyhýbat, ale je si vědoma, že svůj původ pochopitelně nezmění. Spíše jde o to, že se s tím snaží smířit. Snaží se splynout s prostředím, aby tak nemohla nikomu ublížit. Nebojí se říct svůj názor a pomoci pokaždé, jak jen to půjde, Je tedy docela dost obětavá a pro svůj i cizí druh by udělala vše. Také ráda flirtuje a nahání tak chlapce do někde dost nepříjemných situací. Ale pravou lásku bude mít jen jednu. Pokud už se opravdu do někoho zamiluje, miluje vroucně a navždy. Tohoto člověka by nikdy jen tak neopustila a neublížila mu. I když se to nezdá, dobře se cítí i ve společnosti. Mnohdy sice jen mlčí a naslouchá, ale pokud už se s ní dáte do řečí, dokáže být hodně hovorná. Je to výborná bojovnice, dokáže se strefit na velkou vzdálenost a ovládá několik zbraní. Nejraději však bojuje se svou přirozenou schopností-zuby. Dokáže vydržet hodně dlouho bez krve a nebo si obstarat krev ze zvířat. Nemusí tedy pít jen lidskou krev. Její další výborná vlastnost je sebeovládání. Právě proto může být v kontaktu s lidmi aniž by jim hrozilo nějaké nebezpečí.
Minulost:
Narodila jsem se v upíří rodině a hned od začátku byla k upírství vychovávaná. Moji rodiče patřili k prvotřídním zabijákům. Každý o nich někdy slyšel a bál se jich. Dělal jim místo hned, jak přišli do hospody nebo kamkoliv jinam. Já jsem jejich styl život nechápala.
,,To vás to baví. Není vám líto těch lidí, kteří kvůli vám zahynou skoro každý den?´´ zeptala jsem se jich jednou.
,,Dcero, a víš že ani ne.´´ odpověděl její otec a začal se smát.
,,Ar ty víš, že je to naše práce. I kdyby nám to jedno nebylo, nemáme na výběr.´´ vysvětlila mi matka a oba odešli.
Byla jsem zdrcena. Moje rodiče už nebyly moji rodiče. Bylo to bytosti bez soucitu a smilování. Už jsem si chtěla jít lehnout, ale uslyšela jsem rozmluvu rodičů a zastavila se na chodbě. Přitiskla jsem ucho ke dveřím a tiše poslouchala.
,,Po kom to jen ta holka má. Jak vůbec na něco takového přišla? Cožpak jsme ji odmalička nevedli k prvotřídnímu upírství bez slitování?´´ mlel pořád dokola otec.
,,To vedli. A to byla možná a chyba. Má toho plné zuby.´´ odvětila matka.
,,No, tak to to vypadá, že budeme muset zpřísnit. Nemůžeme si dovolit, aby naše jediná dcera, upírka, byla měkkota. Musíme docílit toho, aby neměla žádné city, žádné slitování nebo se to později obrátí proti ní.´´ řekl hrubým a odhodlaným hlasem otec. Matka chvíli mlčela a poté přikývla.
,,Obávám se, že máš pravdu´´ řekla se svěšenou hlavou.
Tohle už jsem neunesla. S brekotem jsem se rozběhla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Věděla jsem, že musím jednat. Nechtěla jsem, aby se ze mě stalo takové monstrum jako z mých rodičů. Sbalila jsem si tedy své nejnutnější věci a lehla si do postele. Večer mě přišla matka zkontrolovat a říct mi dobrou noc. Pak odešla. Já jsem se sebrala, vyskočila z postele a otevřela okno. Ovanul mě chladný noční vzduch, ale už jsem neměla na výběr. *Buď teď a nebo nikdy* problesklo mi hlavou. Přehodila jsem si věci přes rám okna a sama se chytla provazu, který jsem si přichystala. Opatrně jsem slezla dolů, popadla svoje věci a utíkala pryč. Pryč od svého domova, své rodiny, svého života. S brekotem jsem klopýtala přes větve stromů dál, hlouběji a hlouběji do lesa. Už jsem se nemohla vracet, už ne. Po chvíli se zastavila a usedla na kmen jednoho pokáceného stromu. Uvědomila sem si, že jsem úplně sama a posmutněla. *Co se mnou teď bude? Co si počnu sama v lese* pomyslela jsem si. Nezbývalo mi nic jiného než se postavit na vlastní nohy, minulost nechat minulostí a soustředit se na přítomnost. Odhodlaně jsme se zvedla, utřela si navlhlé oči a vykročila do nového života. Poprvé jsem lovila. Kupodivu mi to šlo, byl to prostě instinkt. Ale zvěře jsem měla po chvíli už plné zuby a proto následovala další fáze mého života, na kterou nejsem pyšná. Lovila jsme lidi. Jejich krev chutnala o hodně lépe, kvůli mně zamřelo několik lidí, ale po několika měsících jsem se konečně začala ovládat a vrátila se zase ke zvěři. Potulovala jsem se docela dlouho než jsem narazila na tuto společnost a usídlila se zde.
